Dědické právo
Dědické právo je souhrn právních norem upravujících přechod práv a povinností zemřelé
osoby na jejího právního zástupce. Ne všechna práva a povinnosti zemřelé osoby však
přecházejí na její právní zástupce děděním. Jsou práva, resp. povinnosti, která smrtí
zanikají, u některých práv a povinností je pak stanoven zvláštní režim právního
nástupnictví (např. právo nájmu bytu). Přechod majetku zemřelé osoby na dědice je
podle práva vázán na splnění určitých předpokladů. K těm patří vedle smrti zůstavitele
existence dědictví, dědického titulu a způsobilého dědice.
Základním předpokladem pro dědění je smrt zůstavitele, která musí být
zjištěna předepsaným způsobem. Nelze-li smrt prokázat předepsaným způsobem, ale je přitom jisto,
že určitá osoba zemřela, může soud na základě jiných důkazů smrti úředně prohlásit osobu za mrtvou.
Za mrtvou může soud prohlásit i nezvěstnou osobu, lze-li soudit, že již nežije. K dědění dochází
pouze tehdy, byla-li tato osoba nositelem takových práv a povinností, která nezanikají smrtí a
přecházejí na dědice. Aby tedy k dědění došlo, musí zde být existence dědictví jakožto určitého
souboru práv a povinností.
Dědění vlastnického práva
K přechodu dochází jak tehdy, když zemřelý byl výlučným vlastníkem, tak i v případě,
že byl podílovým, resp. bezpodílovým spoluvlastníkem. Jde-li o podílové spoluvlastnictví,
pak je předmětem dědění spoluvlastnický podíl náležející zemřelému.
Byl-li zemřelý
subjektem bezpodílového spoluvlastnictví manželů, soud v rámci řízení o dědictví
nejprve vypořádá bezpodílové spoluvlastnictví a také určí, která část náleží
pozůstalému manželovi a která zůstaviteli. Tato posléze uvedená část je pak předmětem
samotného dědění. Dědictvím rozumíme nejen práva zůstavitele, tj. jeho aktiva,
ale také jeho povinnosti, tj. pasíva, pokud nezanikají jeho smrtí a přecházejí
na dědice. Dědic tedy odpovídá za dluhy zůstavitele, a to až do výše nabytého dědictví.
Existence dědického titulu
Právního důvodu, na jehož základě je dědic povolán k dědění. Naše dědické právo zná pouze dva - a to zákon a závěť. Oba tyto tituly se navzájem nevylučují, a je tedy možné, aby jeden a týž dědic nabyl současně dědictví jak ze závěti, tak i ze zákona. K tomu může dojít, když zůstavitel nepořídil závětí o celém svém majetku, nebo když sice pořídil o celém majetku, ale závěť je z nějakého důvodu částečně neplatná.
Dědění ze závěti
Závětí může zůstavitel upravit dědickou posloupnost odchylně od posloupnosti zákonné tím, že určí sám osoby, na něž má v případě jeho smrti jeho majetek přejít.
Dědění ze zákona
Majetek přechází na osoby určené zákonem. Tito dědicové jsou rozděleni
do čtyř dědických skupin v závislosti na stupni příbuzenství. První skupina zákonných
dědiců je představována dětmi zůstavitele a pozůstalým manželem.
Každý z těchto dědiců
dědí stejným dílem. Nedědí-li dítě zůstavitele, nabývají jeho dědického podílu stejným
dílem jeho děti (vnuci). Pozůstalý manžel nemůže sám v první skupině dědit,
ale přechází do skupiny druhé, do níž patří vedle pozůstalého manžela rodiče
zůstavitele a osoby, které s ním žily ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho
roku před jeho smrtí. Pozůstalému manželovi náleží nejméně polovina dědictví;
není-li zde žádný z dalších dědiců druhé skupiny.